Mladí elektronici!

Škola je to moc pěkná. Takhle na podzim, nebo z jara, hmm. Je celá ze skla, proto moderní a proto je v ní v létě příšerné horko a v zimě ukrutná zima. Klimatizace je zbytečný přepych a na uhlí nejsou peníze. Stojí na čarokrásné vyvýšenině a z oken je báječný výhled na kouřící komíny podniku TESLA (Technicky slabší).

Vedou do ní dvě přístupové cesty. První je regulérní asfaltová vozovka, druhá je zakázaná zkratka, která je pro svou strmost a náročnost především v zimních měsících přezdívaná Kicbíl. Vyučující volí přístupovou cestu č. 1, studentstvo bez kompromisů č. 2.

Vchod hlídá služba, což jsou dva studenti z ročníku vyššího než první. Vzorně reprezentují školu, zapisují do bločku návštěvy a vyřizují případné přání. Ve skutečnosti to vypadá tak, že se perou, vyřvávají sprosté nadávky, nic nezapisují a jakmile přichází návštěva, dělají, že nic nevidí a mají moc práce.

Škola je rozdělena do pater, jež spojuje schodiště. Na schodišti č. 1 je umístěna obrovská tabule, kde jsou vyobrazeni prospěchově nejlepší studenti za uplynuté pololetí. Předchází jí monstrózní nápis TABULE CTI. Ocitnout se na této tabuli je však pro studenta hanba a důvod k posmívání. Na schodišti č. 2 je umístěna nástěnka EKOLGIE PROBLÉM DNEŠKA. Ta nástěnka je značně zažloutlá a vybledlá, ale je tam pořád a dokumentuje postavení školy k ekologické skutečnosti. Na dalších schodištích nic není, jelikož se předpokládá, že důležité návštěvy výše nezamíří. Střechu má škola rovnou jako plotna, tím pádem do horních pater zatéká.

Do roku 1995 se nesmělo v okruhu 300 metrů kolem školy kouřit. V roce 1996 byla z malé technologické laboratoře zřízena kuřárna (ksakru: absolventi do roku 1995).

Do roku 1995 se smělo do laboratoří výpočetní techniky pouze v bílých pláštích a panovaly zde ty nejpřísnější hygienické předpisy. Od roku 1996 byl v jedné z nich založen bufet.

V chřipkových obdobích je oslabené učitelstvo doplňováno výpomocí zvenčí. Tak se klidně mohlo stát, že p. Maleňáková, toho času učitelka na základní škole, tohoto času Primátorka města Rožnov pod Radhoštěm, odvede svou třídu po skončení výuky na oběd ve dvojřadu.

Jídelna se nachází v nejzachším místě školy. Z nejvzdálenější učebny je dobrých 10 minut chůze, proto si studenti dobu krátí sprintem. Platí totiž zásada, že ten kdo se dostane první do jídelny, první žere (tzv. zásada FIFO). Avšak zcela první post v řadě na jídlo obnáší přenést mísu s polévkou od výdejního okna na stůl. Tuhle drobnost berou studenti prvních ročníků jako samozřejmost, studenti vyšších ročníků jí však chápou jako ponížení. Podobná situace vyvstává u okna na vracování nádobí. Hromadí se zde totiž podnosy a při jisté velikosti komínu hrozí, že bude student požádán, aby je poodnesl k výdejnímu oknu. To požádání je vlastně výkřik: "Tááááácky!!!" té nejhroznější kuchařky, který způsobí okamžitou změnu pozornosti strávníků. Tato skutečnost je podobně jako výše považována za ponížení. Zde se výborně osvědčují různé sádrové imitace na končetině. Není-li však nikdo ochoten přistoupit k oknu, nastává okamžik, kdy se jídelna naplní strávníky, kteří si neustále přidávají čaj, konverzují o nesmyslech a po očku sledují nervydrásající situaci.